sobota 25. února 2012

***
Varáběli jsme dopravní značky.
Po dlouhé době jsem si sedla k dětem na zem a věnovala jim svou soustředěnou pozornost.
Když byly menší a bylo vždycky nějaké miminko, dělávala jsem to skoro denně.
Sedla nebo lehla jsem si na zem, kolem mě se batolilo mimi a děti byly spokojené, že mají maminku u sebe a hezky si hrávaly.
Fakt to fungovalo...když jsem byla u nich, byly zlaté.
Jak dítka rostou, pomalu se to vytrácí, až se to vytratí úplně.
A mě pohltily povinnosti a práce okolo domácnosti.
Škoda.
Pořád dokola se musím učit a často i přemáhat opravdu "být" s dětma.
Včera se to podařilo!

***

Nápad s dopravníma značkama jsem našla tady: http://enelavie.blogspot.com/2012/02/sportovisti.html

***

10 komentářů:

  1. Nádherný obrázek...ano, naši soustředěnou pozornost děti potřebují...a milují.

    OdpovědětVymazat
  2. Jojo, taky se mi často nejdřív nechce "na zem", ale pak to vždycky stojí za to :-) A ten váš pokojíček je parádní!

    OdpovědětVymazat
  3. Pozoruji to stejne a je mi to lito. Pak se prece jenom a zem vrhnu a je to moc fajn.
    U vas je to takove velike, hezky svetle a napad se znackama zajimavy.

    OdpovědětVymazat
  4. Vidíš to, Markét, já se zase často musím přemáhat, aby mne pohltily povinnosti a práce okolo domácnosti:o) S dětmi na zemi je mnohem, mnohem, mnohem líp a smysluplněji a vůbec... Navíc na B vidím, jak se to za chvíli začne v těch dětech lámat a že ani ta žádaná přítomnost mamky není nafurt a ocení chvíle samoty, o to víc užívám tu "Zem" a rochním si jak prase v žitě ♥ Pa J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, právě proto, že na zemi je smysluplněji, mě to mrzí. Ale určitě se na tom dá makat, takže nezoufám :), i když musím přiznat, že Ti takovouto povahu docela závidím :)!

      Vymazat
  5. to znám a cítím to dost podobně

    OdpovědětVymazat
  6. Holky, sem ráda, že to některé máte podobně, hned se cítím míň provinile :)!

    OdpovědětVymazat
  7. Markéto, cítím to úplně stejně. Dala jsem si předsevzetí, že se budu víc věnovat domácnosti, ale je to jako na vahách. Čím víc se věnuju domácnosti, tím míň si děti pěkně samostatně hrají a pak jsme nervozní všichni. Tak hledáme neustálou rovnováhu, někdy stačí chvilku společného hraní, ukázat cestu a jít po své práci. Někdy ne, je to různé, spokojení musí být všichni, žiju však s vědomím, že je to jenom období, za pár chvil pomine a přijde jiné, míň společné.
    Přeju, ať se daří M.

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.